- května 2020
Kdybychom tak vůbec nemuseli pracovat… Mít tak pasivní příjem a ležet celý den na pláži nebo u televize. Mít takový – JINÝ den: vstávat tak v 7:30 a mít snídani v posteli s nejnovějšími magazíny.
Později si dát trénink se soukromým trenérem a masáž. Dát si kávičku s kámoškami a hurá někam na skvělý oběd. Odpoledne čeknout dům, jak ho uklízela úklidová služba a dát si šlofíka. Večer strávit s rodinou a dětmi. No úžasné! Co myslíte, jak dlouho by vás to takhle bavilo?
Pevně věřím, že takový životní rytmus by každého (tedy možná někoho podceňuji) bavil tak měsíc, nebo dva. Mýlím se? Možná je to těmi lidmi, kterými jsem obklopena, nebo je to tím jaká jsem, ale věřím, že takhle by to asi nefungovalo dlouho. Věřím, že každý člověk má v sobě touhu něco dokázat, být uznávaným, být hodnotnou součástí komunity a toho takovýmto pohodlným přelézáním ze dne na den dosáhnout nelze.
Maslowova pyramida potřeb – podnikání, nebo zaměstnání – jsem ženaJe to dáno velmi pravdivou Maslowovou pyramidou našich potřeb. V první řadě musíme mít uspokojené naše biologické potřeby. Být zdravý, mít co jíst, mít čas na spánek. Být v bezpečí, obklopen rodinou a přáteli. Mít úctu. Pokud toto všechno máme, pak dříve nebo později nastoupí touha po seberealizaci.
A teď k tomu podnikání a zaměstnání. Mnozí z nás, jak tak poslouchám, jsou zatím v pyramidě na prvních stupíncích a tedy pracují proto, aby jednoduše přežili. Aby zajistily rodině bezpečí a základní lidské potřeby. Mnohdy je to práce z nutnosti a ze začátku, je člověk rád, pokud ji má, protože přináší peníze. Postupně však, po pár měsících, kdy jsme z nejhoršího venku, jakmile máme uspokojeny naše základní potřeby, začne nám chybět ostatní. Hledáme jistoty a hledáme úctu a uznání.
Pokud v práci, kterou trpíme, přece jen najdeme i nějaký ten úspěch a postup, je to skvělé, ale pak se chceme dále realizovat – tady začíná nastávat problém. Pokud nás práce baví a dosáhli jsme v ní úspěchu, tak seberealizace může nastat tehdy, není-li ve firemní hierarchii někdo, kdo by se naší seberealizací cítil ohrožen. Pokud je tomu tak, člověk rázem narazí na různé mantinely a překážky – v kolektivu i v pracovních úkolech a jednoduše se na to vykašle. Jak napsal můj bývalý spolužák: „Po pár měsících došlo k úplnému potlačení mých schopností a to jsem tady stále nejvýkonnější a nejrychlejší článek v pracovním kolektivu.“
Uvažovala jsem o tom, že v tomto článku pouze jmenuji v čem je zaměstnání skvělé a v čem je skvělé podnikání. A také, v čem to skřípe. Bylo by toho dost na celý článek – každý podnikatel na konci měsíce trne, zda mu odběratelé uhradí jeho faktury a zda bude v plusu, nebo ne. Tehdy zvažuje, jak je dobře zaměstnaným lidem – po 15:30 každý den vypnou uvažování v pracovní rovině a na konci měsíce vědí, že přijdou peníze na účet.
Zaměstnanci samozřejmě nejsou nadšeni z toho, že musí někde být během těch 8,5 a více hodin denně, z toho jak jsou kontrolováni, zavřeni v kolektivu neobohacujících lidí a pronásledováni vedením. Podnikání vidí jako sled káviček a posezení, jak se to jen hodí a v zásadě jako nicnedělání, nebo nekalé obchody, které přinášejí ohromné peníze.
Podle toho, co poslouchám, tak obě skupiny to vidí jen černobíle. Každý hledá to, v čem mi vadí můj post, kde jsem a jak se mají ti druzí lépe. V čem je podle mě rozdíl v zaměstnání a podnikání? V jistotě, ve svobodě, v možnosti dělání chyb, nebo snaze vyhnout se chybám?
Zásadní rozdíl mezi prací v zaměstnání a prací v podnikatelské sféře vidím v seberealizaci. V podstatě je jedno, jestli člověk podniká, nebo pracuje v nějaké firmě. Pokud roste, realizuje se a přináší to peníze, je to v podstatě jedno, jak to nazveme. Když děláme práci, kterou máme rádi, dříve nebo později jsme odměněni – uznáním, úctou a také penězi. Znám spoustu žen – podnikatelek, které makají, dělají to, co je baví a rozvíjejí se. Znám také šťastně zaměstnané ženy, které jsou spokojené a vykonávají skvělou práci – a postupují ve svém životě i v kariéře.
V konečném důsledku – a na základě Maslowovy pyramidy tedy tvrdím – jsou-li naše základní potřeby uspokojeny, dříve nebo později se musíme realizovat. Věřím, že každý z nás má skvělé myšlenky a nápady, které potřebují jen čas a živnou půdu aby povyrostly. Pokud ji nenajdou v zaměstnání, věřím, že najdou tu pravou zemi někde jinde v soukromé sféře a povyrostou. Každá z nás má světu co dát. A svět nás za to má odměnit. Neexistují překážky, pouze strach ze selhání. Co vy na to? Jak to vidíte vy?
